Šafránové , zlatavě zbarvené, štiplavé blizny podzimního krokusu (Crocus sativus ), které se suší a používají se jako koření k ochucení potravin a jako barvivo k barvení potravin a dalších produktů. Šafrán má silnou, exotickou vůni a hořkou chuť a používá se k obarvení a dochucení mnoha středomořských a asijských jídel, zejména rýže a ryb, a anglického, skandinávského a balkánského chleba. Je důležitou přísadou do polévky bouillabaisse.
Šafránové nitky mají jasně červenou barvu. Kvalitní šafrán však dodá pokrmům barvu žlutou. Typické aroma uvolní až při tepelné úpravě a jídlo ozvláštní nahořklou, mírně štiplavou a sladkou medovou chutí.
Tato odrůda je zvláštní, protože je triploidní: nemůže růst ve volné přírodě ani se rozmnožovat bez lidského zásahu. Nádherná fialová květina se pečlivě ručně množí a sklízí a kvete pouze ráno. Čím šetrnější pěstování, tím vyšší cena.
Původ šafránu a jeho používání v minulosti
Historie šafránu sahá mnoho tisíc let zpět. V jeskyních na území dnešního Iráku archeologové zjistili, že obyvatelé jeskyní používali jako součást své barvy výraznou oranžovou barvu stigmatu šafránového.
Šafrán pochází z jihozápadní Asie, ale poprvé byl pěstován v Řecku. Předpokládá se, že tato rostlina pochází z Asie a v současnosti se pěstuje ve Španělsku, Francii, Itálii a Íránu. Z toho posledně jmenovaná země představuje 85 procent světové produkce. Samotná historie za slovem „šafrán“ je dalším důkazem jeho bohatého mezikulturního dědictví. Jedná se o plodinu náročnou na pracovní sílu, z každé květiny se ručně sbírají tři blizny, rozprostírají se na podnosy a suší se nad ohněm dřevěného uhlí a používají se jako potravinové dochucovadlo a barvivo.
Šafrán obsahuje 0,5 až 1 procentoesenciální olej, jehož hlavní složkou je pikrokrocin. Byl pěstován Araby ve Španělsku kolem roku 961 a je zmíněn v anglické pijavici nebo léčebné příručce z 10. století. Během různých období měl šafrán mnohem větší cenu, než byla jeho váha ve zlatě; je stále nejdražším kořením na světě
Šafrán je starý jako čas. Kleopatra se prý koupala v kobylím mléce napuštěném šafránem, než spatřila nápadníka. „Šafrán se používal k barvení vlněných bolerek, které nosily minojské ženy; také v kosmetice, kde byl smíchán s červeným okrem, lojem a včelím voskem, aby vznikla rtěnka,“ říká John O'Connell v knize The Book of Spice: From Anise to Zedoary .
Šafrán byl tehdy pro šlechtu ušetřeným luxusem. Králové, královny, faraoni a mniši nosili šafránové parfémy, oblékali si šafránově barvené hábity, jedli jídlo a nápoje prosycené šafránovým kořením, koupali se v šafránové vodě na hojení ran a jako předehru k romantice, pohodlně spali v postelích posetých šafránovými nitěmi a se modlili ke svým bohům šafránovými oběťmi.
Středověcí mniši zjistili, že smícháním primitivního lepidla z vaječných bílků a šafránu vzniká žlutá glazura, která může zastupovat zlato při výrobě jejich rukopisů.
Jak jinak se říká šafránu?
Červené zlato
Šafrán patří mezi nejdražší koření světa. Šafrán, jinak také červené zlato, je nejvzácnější a nejdražší koření, které se získává ručním vytržením čnělky z květů šafránu setého. Vysoce ceněný je nejen ve francouzské nebo španělské kuchyni, ale i v kosmetice nebo lidovém léčitelství. Je poslem dobré nálady.
Šafrán obsahuje řadu minerální látek a vitamín A, C a vitamínů skupiny B.
Sluneční koření
Pro svou charakteristickou lesklou barvu se tato rostlina od pradávna používala také jako barvivo na látky. Například se používal k barvení vlněných bolerek, které nosily minojské ženy (III. a II. tisíciletí před naším letopočtem).
Ale přinejmenším jeden ikonický oděv, který se dodnes nosí, vděčí za svou barvu šafránu: róbám, které používají někteří buddhističtí mniši, konkrétně mniši Theravada z jihovýchodní Asie.
Protože může také zlepšit náladu, někteří to nazývají „kořením slunce“. Možná to je důvod, proč je tak důležitou součástí jídel, jako je španělská paella, italské rizoto allo Zafferano, francouzská polévka Boullabaisse a marocké tagines.
Natálie, Kratomit